Zahrady mých chlapců – 5. jednání

Lékař:

(vstane, soucitně) Chlapci moji. Vy mé děti! (odběhne)

Muž:

(vstane) Takhle, přesně takhle padne jednou svět údivem před mou věží. Bude nádherná. Bombastická. (vzbudí Inženýra) Jak postupuje stavba, inženýre?

Inženýr:

Do včerejška podle plánu, ale dnes došly šrouby.

Muž:

Jak je to možné? Sežeňte mi skladníka!

Inženýr:

(vzbudí Skladníka) K šéfovi. Bude kobereček.

Muž:

(k skladníkovi) Tak, příteli, poklekněte tady na peršan, popovídáme si. Copak zdravíčko, slouží, slouží?

Skladník:

Děkuji za optání, nestojí to zařeč.

Muž:

Tak mi o tom povězte.

Inženýr:

Tak nám o tom povězte.

Skladník:

Zase mě berou plotýnky. To je bolest.

Muž:

Hmmm, hmmm. Plotýnky. A Vám prý schází šrouby.

Skladník:

Ano, prosím.

Muž:

Hmmm, hmmm. Šrouby. Vám chybí šrouby. (zařve) Jak si to představujete, člověče? Tady nestavíme kozí chlívek, ale dílo. Dílo! Před kterým celá země strne závratí. A Vy, Vy si dovolíte nemít šrouby! Celá stavba stojí...

Inženýr:

Stavba už stojí! Věž stojí! Hurá!

Ostatní:

(vzbudí se, začnou jásat)

Muž:

Dost, ticho! Mlčte! (ostatní se uklidní a vytratí se do zákulisí) Věž nestojí, stavba stojí - kvůli Vašim šroubům. Jak mi to vysvětlíte?

Skladník:

Dodavatel nechce dodávat.

Muž:

Jak to?

Skladník:

Že nemá, že nedá, že je o ně zle.

Muž:

Dobře, běžte. (zadupe) Ale už! Než si to rozmyslím.

Skladník:

(poděšeně odběhne)

Muž:

(zatleská) Sekretářka!

Sekretářka:

(přispěchá) Přál jste si, šéfe?

Muž:

Zavolejte mi Kovárny, šroubárny, drátkovny.

Sekretářka:

Zavolám. Haló! Haló!

Centrála:

(vběhne) Je libo mé služby?

Muž:

Máte šrouby?

Centrála:

Bohužel, sloužím pouze k propojování telefonujících.

Muž:

To mi není k ničemu. (chtivě, krvežíznivě) Ani šroubeček, že by se z Vás nedal vytřískat?

Centrála:

Jéééé, néééé... (uteče)

Sekretářka:

Máte ty drátkovny na drátě.

Muž:

Jako vlaštovky.

Sekretářka:

Romantické. Ach, šéfe, jaký Vy jste román.

Muž:

(ostře) Drátkovny?

Hlas ze zákulisí:

Maucta, vašnosti.

Muž:

Šéfa!

Šéf:

(vyjde na okraj jeviště) Šéf.

Muž:

Šéf. Zdravíčko, šéfe.

Šéf:

Taky ta, šéfe, taky tak.

Muž:

Šrouby nebo život!

Šéf:

Dceru bych Vám mohl nabídnout.

Muž:

Co si počnu s dcerou?

Šéf:

Dcera už počala i bez Vás. Teď ji potřebuju někam upíchnout.

Muž:

Dejte jí věnem 5 metráků šroubů a vnutím ji inženýrovi.

Šéf:

Šrouby nejsou. Můžete dostat věnem druhou dceru.

Muž:

10 metráků šroubů.

Šéf:

Mám šest dcer, všechny v jiném stavu. Všechny Vám dám.

Muž:

30 metráků.

Šéf:

Nemám. Můžu Vám dát hřebíky, závity si dodělejte sami.

Muž:

(zničeně) Vrahu! Dodělal jste mě.

Šéf:

A co má děťátka?

Muž:

Lituji, jsme plně vytíženi. Nechte je zrát.

Šéf:

Sbohem, jdu si dát inzerát na dcery.

Muž:

Já na šrouby.

Šéf:

(zmizí)

Sekretářka:

Jak jste pořídil?

Muž:

Éééééé...

Sekretářka:

No ton Vás zase zřídil. Pojďte, posaďte se tady, no, prášeček, vodičku.

Muž:

Napoj mně má milá mého kardiovaskulára.

Inženýr:

(vběhne, vleče s sebou Hlavního skladníka) Mám, mám, heuréka, šrouby ponořené do kapaliny se tlačí.

Muž:

(vyskočí) Co se děje? Povodeň?

Sekretářka:

(vříská, vyleze na židli)

Muž:

Běda, podemele mi věž.

Inženýr:

Mám šrouby.

Muž:

Pozdě. Škoda. Povodeň všechno smete. Založíme Noe Company a postavíme Titanic.

Inženýr:

Povodeň bude až zítra. Dnes máme šrouby.

Hlavní skladník:

No dovolte, my máme šrouby!

Muž:

A prodáte?

Hlavní skladník:

Prodáme.

Muž:

Sláva! Vítězství! (objeme Inženýra) Okamžitě pošlete nákladní auto.

Hlavní skladník:

Proč?

Muž:

No pro ty šrouby přece.

Hlavní skladník:

Není třeba, já je mám s sebou.

Inženýr:

Cože?

Hlavní skladník:

No tady v kapse. Všech šest.

Inženýr:

Člověče nešťastná, my jich potřebujeme pět metráků.

Muž:

(zhroutí se)

Hlavní skladník:

To se na to podívejme. Nevděk nad nevděk. Člověk po nich chlebem - a oni? Hanba mluvit. Ale prosím, já tu nemusím být. (uraženě odejde)

Teplý vekslák:

(vklouzne dovnitř)

Muž:

Jsem zničen. Uzlíček nervů.

Teplý vekslák:

Šrouby, vole?

Muž:

Ne! Nikdy! Už ani slovo o šroubech. Ticho léčí. Jsem nemocný člověk. Nemocný touhou. Chvi věž. Chci a chci a chci.

Sekretářka:

(k Teplému vekslákovi) Za kolik?

Teplý vekslák:

Za šest.

Sekretářka:

Zbláznil jste se? Maximálně 4,50.

Teplý vekslák:

Kolik toho bude?

Sekretářka:

Pět metráků.

Teplý vekslák:

Dobrá. Že jste to vy, tak za sedm.

Sekretářka:

Platí.

Teplý vekslák:

(prohlédne si ji) Pro Vás se slevou, ať nežeru. Osm.

Sekretářka:

Vy jste zlatý člověk.

Teplý vekslák:

Dělám co můžu. (odchází) Platina je mým ideálem. Večer tady.

Inženýr:

Lučavku na tebe, hajzlíku.

Sekretářka:

(vyhlédne z okna) Jde sem školní exkurze. Já se radši ztratím ke kadeřníkovi. (odejde)

Inženýr:

Půjdu dohlédnout, jak pokračuje stavba. (také zmizí, zůstane jen Muž, ještě stále zdrcený a nechápající)

(vejdou čtyři školáci)

Muž:

Vítám vás, děti. Víte, já tady řídím budování takové věže. (ukáže obrázek)

Školáci:

Jééé.

Muž:

Krásná, viďte. Říkejte mi Edison. Tak já půju, stejně bych vám jenom překážel. (odejde)

Školák 1:

Vážený pane Edisone. Jsme rádi, že nám stavíte tak hezkou věž. Dovolte, abychom Vám na oplátku přednesli básničku.

Školáci:

(recitují)

Jean-Paul Couliche Věž Ať nám všem tu pyšně stojí věž naše nová, nádherná. Pohled na ni bolest zhojí hrdý z ní kohout galský obecný kokrhá. Ani motýl nedoletí kam noha lidská dosupí. Voláme: "Pryč se starým smetím Ať žije hrdá věž, jupí!"

(ukloní se) Na shledanou. (odejdou)

(vstoupí Muž a Reportér)

Reportér:

Neměl byste pro mě nějakou senzacičku? Víte, je okurková sezóna a náš list mele z posledního.

Muž:

Mohli byste mi třeba umlít kávu.

Reportér:

Snad. Zeptejte se v kotelně. A teď tu senzaci, prosím.

Muž:

Nebuďte tak nedočkavý. Včera jsem objevil v plánech skulinku. (roztáhne plán, který je v jednom místě natržen; podívá se na hodinky) Za deset vteřin nastane kritický okamžik. (chvíli pauza) Jestli nespadne teď, tak už nikdy.

Hlas ze zákulisí:

Věž padá!

Muž:

Teď! Všechno jsem věděl. Jsem nad dobou, jsem génius.

Reportér:

Výborně. Vy jste nám tu věž shodil snad úmyslně. Kolik tam pracovalo lidí?

Muž:

Osm.

Reportér:

Skvělé. (odbíhá za nadšeného volání) Katastrofa! Edisonova Eifelova věž se zřítila. 200 mrtvých.

Muž:

Jen mě mrzí, že se ta věž bude jmenovat zrovna Eifelova. Jako by ji nemohli pojmenovat po mně, jejím tvůrci. Ale nezanevřu na ni pro takovou maličkost. Zhmotním ji. Plasticky.

Voláme: "Pryč se starým smetím ať žije hrdá věž, jupí!"

Uklízečky! Zameťte to svinstvo. Začneme znovu. Vstane jako pták Fénix z popela, Popelka moje malá. Já jí dám tři oříšky i oříškovou tyčinku DELI. Nic nás nerozDĚLÍ na naší cestě k věčnosti. Zvítězím nad ní, nad vesmírem. Stanu se milníkem. Stanu se Eifelem.
(odejde)

6. jednání ⇒ ⇐ 4. jednání

© 1986, 1997 Pavel Satrapa