Zahrady mých chlapců – 3. jednání

Hrabě:

Ale markýzo! To jsem rád, že Vás zase vidím. (zvedá se a jde k ní)

Markýza:

Dobré odpoledne, milý hrabě. Tak jakpak se daří Vaši sokolům?

Hrabě:

Určitě lépe než mně. Zrovna minulý týden jsem od barona Holzbeina koupil dva nové kusy. Nádherná zvířata. Musím Vám je ukázat. Jen počkejte, až uvidíte ty jejich zobáky. A ta křídla. To jsou, panečku, ptáci.

Markýza:

(zachichotá se) I Vy jeden šprýmaři.

Hrabě:

Když Vy, markýzo, máte tak úzký okruh zájmů.

Markýza:

Pokud vím, nikdy Vám to nevadilo, drahý hrabě.

Hrabě:

Vždyť já to také chválím. Člověk by měl mít jasno, co od života očekává. Takové lidi mám rád. Zrovna jako ta Vaše neteř. Celá Vy. Úplná mladá, chutná broskvička, jen k nakousnutí.

Markýza:

Pochvala od odborníka Vašeho formátu je mi odměnou za veškerou péči, kterou jsem věnovala její výchově.

Hrabě:

Vaše práce přinesla opravdu krásné ovoce.

Markýza:

Mimochodem, nepůjdeme se podívat do altánu?

Hrabě:

Nezdá se Vám, že je na to příliš brzy, drahá?

Markýza:

Ale hrabě, vždyť víte, že nikdy není brzy. Pouze pro některé je už pozdě.

Hrabě:

Máte pravdu, vy můj leknínový květe. Vzhůru do altánu, ukážu Vám čtvrtý rozměr. (vezme Markýzu do náručí a odnese ji)

Markýza:

Vy divochu!

Mladý:

(vejde) Hej, komoří, kde vězíš, sakra!

Komoří:

To je spěchu zase. No co je? Hoří snad nebo co?

Mladý:

Mám hlad. Nos na stůl!

Komoří:

Obědy až od půl dvanácté. (chce odejít)

Mladý:

Počkej, kam jdeš? Řekl jsem "nos na stůl"!

Komoří:

No dobrá, dobrá. (položí nos na stůl)

Mladý:

Tak. A teď ať to lítá. Pečené telátko, brambůrky, paví jazýčky, ústřice, kaviár, vínečko, šup, šup, šup.

Komoří:

Tak podívejte se, mladý pane. Tele máme na zámku jenom jedno a to zabít nemůžu, protože má večer vystupovat v operetní frašce "A to tele hubou mele". Pro brambory odjel Kolumbus teprve před týdnem, takže si budete muset počkat. Pávi pošli po redukční dietě, kterou jste jim ráčil předepsat. Do ústřic jste včera nechal nacpat perly a hodit je sviním. Kaviár došel a od prostého lidu si půjčit nepůjdu, protože zpátky je to do kopce a mě bolí v kříži. Víno Vám doktor zakázal. Maucta. (odchází)

Mladý:

Počkej, kam zase jdeš? Ty mi tedy oběd nedáš?

Komoří:

Ne. Až od půl dvanácté. Budou topinky.

Mladý:

Tak mi aspoň zavolej toho mlynáře, co se mnou chtěl mluvit.

Komoří:

Ráčil jste mu vzkázat, že dnes máte sanitární den, aby počkal ve vězení.

Mladý:

Tak to odvolej, že sanitka už odjela a pošli mi ho někam. Třeba sem.

Komoří:

No, to bych snad mohl. (odjede)

Mladý:

Hrůza! Tohle že má být úcta ke svému pánovi a vykořisťovateli? Kam až jsme to došli! Hotový úpadek feudalismu. Dědek jeden stará!

Mlynář:

(vstoupí) Uctivá poklona, vaše excelence.

Mladý:

No, tomuhle říkám přístup. Tak co chceš.

Mlynář:

Vaše nejjasnější jasnosti, slovutný pane hrabě mladší, nejváženější...

Mladý:

Dobrá, dobrá. Nech toho velebení a přejdi rovnou k věci.

Mlynář:

Potřeboval bych...

Mladý:

Co si to dovoluješ? Jsem snad nějaký hej nebo počkej? Uvědom si, s kým mluvíš! Ani mě pořádně neosloví a hned "chtěl bych, potřeboval bych..." Znova!

Mlynář:

Vaše nejjasnější jasnosti. Vaše nejsvětlejší světlosti. Vaše nejbleskovatější bleskovatosti. Kdybyste ráčil dovoliti, aby voda opět na můj mlýn puštěna byla.

Mladý:

Tobě neteče voda?

Mlynář:

Neteče, jasnosti.

Mladý:

A proč?

Mlynář:

Protože jste ji ráčil nechati zastaviti, jasnosti.

Mladý:

Aha, uži si vzpomínám. No samozřejmě, že jsem ji nechal zastavit, když jsem viděl, jak krutě s ní zacházíš. Jak to obludné kolo do ní, nebohé, tluče těmi svými lopatkami. Copak si myslíš, že voda nemá duši? Jak by bylo tobě, kdyby někdo roztočil takovéhle kolo a nechal ho do tebe mlátit hlava nehlava? Co?

Mlynář:

Bylo by mi špatně, milosti.

Mladý:

No vidíš. A vodu takto klidně trápíš, co, křupane! Ale s tím se skončí. Proto jsem nechal vodu zastavit a také ji nespustím. A teď jdi, už jsi mě připravil o dost mého drahocenného času.

Mlynář:

Ale to pak mlýn zůstane státi, jasnosti.

Mladý:

Samozřejmě, že zůstan stát. Teď jsem ti to přece vysvětlil. S tím mučením se musí skoncovat.

Mlynář:

Jenže to pak nemohu mlíti, milosti. A mně tam leží deset pytlů pšenice ze zámecké kuchyně, které mám v mouku obrátiti.

Mladý:

Aha. No, tak je dáme semlít jinam. S tím se nedá nic dělat.

Mlynář:

Široko daleko jiného mlýna není, světlosti.

Mladý:

V tom případě budeme muset dát nějaký postavit.

Mlynář:

Ale obilí do příštího týdne semleto má býti, milosti.

Mladý:

Hmmm, hmmm. To je nepříjemné. Dobrá, nechám tu vodu spustit a než postavíme nový mlýn, budeš mlít dál. Ale lopatky musíš pořádně obalit hadry, to ti povídám! Jinak si mě nežádej.

Mlynář:

Nejuctivější díky, jasnosti.

Mladý:

Dobrá, dobrá. Počkej tady, dám ti vystavit dekret. (odejde)

Mlynář:

Nejuctivější díky, jasnosti.

Mladá:

(vejde, spatří Mlynáře, nadchne se) To je chlap! (odejde)

Mladý:

(vrátí se) Tak tady to máš.

Mlynář:

Nejuctivější díky, jasnosti. Pánbůh Vám to stokrát. (odejde)

Mladý:

Dobrá, dobrá. Tihle poddaní. (odejde)

(vchází Hrabě s Markýzou)

Hrabě:

Nebylo nám nic a je nám lépe. Viďte, drahá markýzo.

Markýza:

I to nebe je hned modřejší.

Hrabě:

Víte, ale dělají mi starosti ti naši mladí. Měli by se vzít.

Markýza:

Já si to také myslím. Vždyť ta děvenka už má břicho jako balón. Člověk by se bál, že každou chvíli odletí.

Hrabě:

Měla byste jí domluvit.

Markýza:

A co myslíte, že denně dělám? Ale copak si dá říct?

Hrabě:

Já vím. Vždyť ten můj taky. Pořád jenom láska, láska, láska. Musím se přesvědčit, že mne opravdu miluje. Oni se budou pořád o něčem přesvědčovat a holka zatím porodí.

Markýza:

Vůbec celá ta dnešní mladá generace se pachtí za jakýmsi křišťálovým zámkem věčné lásky. Já si myslím, že oni prostě nedokáží docenit takový ten zdravě živočišný sexuální vztah.

Hrabě:

Nepůjdeme do altánku, drahá?

Markýza:

Vy si všechno berete moc osobně. Nejprve musíme dořešit tyhle problémy.

Hrabě:

Máte pravdu. Podle mě je nejdůležitější jaksi ten zdravý vztah našich majetků, které by se jejich svatbou tak říkajíc vhodně spojily.

Markýza:

Ano, to by bylo ideální. Ale jak je k té svatbě přimět?

Hrabě:

Zkusíme se poradit s rádcem.

Markýza:

Má to smysl?

Hrabě:

Ale jistě, naděje umírá poslední. Vždyť to znáte - když je štěstí unavené... Komoří! Hej, komoří!

Komoří:

Vždyť už jdu. To je pořád komoří sem, komoří tam, dones, podej, přiveď... Jsem už starší člověk, nohy mi pořádně neslouží. Nemůžu všechno zvládnout.

Hrabě:

Nereptej a přiveď mi rádce.

Komoří:

Co od něj potřebujete?

Markýza:

Poradit, zamořejmě.

Komoří:

To vám raději poradím sám, než abych se za ním tahal.

Hrabě:

Když jsem řekl rádce, tak chci rádce. Ten je od toho, aby radi. Ty máš komořit.

Komoří:

Opravdu si to nechcete rozmyslet? S rádcem je totiž poslední dobou těžké pořízení. Četl kdesi spis o Diogenovi a odmítá opustit sud. Navíc zjistil, že daleko lepší než v prázdném je pobývat v plném sudu. Vždycky mě strašně zmáčí, když za ním jdu. Zrovna posledně si hrál "spdla lžička do kafíčka" a úplně mi zničil nový oblek červeným vínem.

Hrabě:

Když jsem řekl rádce, tak přivedeš rádce. Rozuměl jsi?

Komoří:

No tak já pro něj dojdu, ale zaplatíte mi vyčištění. (odejde)

Hrabě:

Je to výborný komoří, bývalý pilot. Jenže má už svá léta.

Komoří:

(vrátí se) Abych nezapomněl, máte tu návštěvu. (odejde, vstoupí Lékař a Mužem)

Lékař:

(k Hraběti) Dobrý den, Alfréde, jak se daří?

Hrabě:

Nemohu si stěžovat, mistře astrologu. Přesně podle Vaší předpovědi.

Lékař:

Tady Vám vedu nového spolubydlícího.

Hrabě:

(zkoumavě se zahledí na Muže, po chvilce se nadchne) Ó, generál! Jak pokračuje výroba pušného prachu, starý brachu?

Muž:

(bezradně k Lékaři) Co mám dělat?

Lékař:

Nic, chovejte se normálně. Klidně si stavte svou věž - máte tady spoustu spolupracovníků. On si Vás teď zařadil do svého okolí a v jeho představách budete dělat, co on bude chtít. V jeho hlavě je úplně jiný svět než tady kolem nás. Z reálu přejímá jen postavy, jejich jednání si už řídí sám. Jako když zahradník přijde k záhonu a začne ho přetvářet podle svých představ. Každý tady má takovou svou zahradu. (během Lékařovy řeči Hrabě s Markýzou přestrojí Muže na Generála)

Muž:

Aha, rozumím.

Lékař:

Já vás nebudu rušit. Jen obdělávejte, chlapci, obdělávejte. (odejde)

Hrabě:

A co říkáte těm novým uniformám? Já jsem odedávna věděl, že stříbrné knoflíky budou hezčí než černé. Co Vy na to?

Generál:

(srazí paty) Daleko hezčí. A ty bílé chocholy kavalerie jsou velmi půvabné.

Hrabě:

Ach ano, kavalerie. To je má slabost.

Rádce:

(vstoupí) Přál jste si mé služby, milosti?

Hrabě:

No samozřejmě. Proč bych tě jinak volal?

Markýza:

Víte, moudrý muži, naši mladí se nechtějí brát. Potřebujeme vymyslet nějaký vhodný způsob, jak je k tomu přinutit.

Rádce:

Tak je zkuste něčím postrašit. Třeba vojnou s Turkem.

Generál:

Správně! Vojna s Turkem, to je něco. Šavle hore a hurá na pohany!

Markýza:

Ale toho už se přece dneska nikdo nelekne. S Turky se válčilo za Vašeho mládí, teď by se mi vysmáli.

Generál:

Tak jim pohrozte, že na ně pošlete armádu. Kavalerii. Infanterii. Artilerii. Že je rozsekáme na cucky.

Hrabě:

V žádném případě. Nikdo nebude porcovat moje dítě.

Markýza:

Moje neteř by sice potřebovala nasekat, ale ne rozsekat.

Rádce:

Mohl bych vám doporučit poustevníka Ignácia. Je to velice moudrý muž, určitě je dokáže přemluvit.

Markýza:

Ale Ignácio zemřel před patnácti lety. Když Vy si nic nepamatujete, rádče. (zasněně) Ach, Ignácio, to byl chlap.

Rádce:

Tak Ignácio zemřel. A kolikrát on říkal "Chlapče, jez jenom mech a kořínky. Je to strašlivě zdravé."

Hrabě:

Nejste tady od toho, abyste vzpomínal. Máte radit.

Rádce:

No tak je normálně podplaťte jako obvykle a dejte mi pokoj. Ignácio zemřel. A jak on vždycky ty svoje kořínky s chutí chroupal. Jehličí si s láskou vybíral z vousu.

Generál:

U sta dělových kulí. Podplatit, to je nápad!

Markýza:

A máme na to? Nové uniformy stály hromadu peněz. Komoří!

Komoří:

(vchází) Ještě že jsem neodcházel daleko. Hned jsem tušil, že po mně zase budete něco chtít.

Hrabě:

Můžeme si dovolit podplatit mladé, aby se vzali?

Komoří:

Počkejte momentíček, podívám se. (vytáhne notes) No jistě. Peněz jako želez. Dřevěné uhlí šlo pěkně nahoru. Můžeme podplácet, co hrdlo ráčí.

Markýza:

No výborně, hned dojdu za neteří. (odchází)

Hrabě:

Pánové, omluvíte mě. (odejde)

Generál:

Já se půjdu podívat na svou kavalerii. (k rádci) Nechcete jít se mnou?

Rádce:

Ani ne, já si raději dojdu napařit kuří oko.

Generál:

Mají nádherné stříbrné knoflíky.

Rádce:

No tak dobrá, když jinak nedáte. Ono se bude pár stříbrných knoflíků hodit. (odejdou spolu; Komoří se mezitím nenápadně vytratil)

(vchází Markýza s Mladou)

Mladá:

Ale já se budu vdávat s radostí, tetičko.

Markýza:

Vždyť už je nejvyšší čas.

Mladá:

Víte, tetičko, Vám to mohu prozradit - já jsem se totiž doopravdy zamilovala. Až po uši.

Markýza:

No to je výborné, dítě.

Mladá:

Už aby byla svatba.

Markýza:

(podívá se Mladé na břicho) Také si říkám.

Mladá:

Jaký on je krásný, spanilý, ušlechtilý.

Markýza:

Pojď, dítě, jsi příliš rozrušena. Pojď si odpočinout.

Mladá:

Já už se nemohu dočkat.

(vchází Hrabě s Mladým)

Hrabě:

Chlapče, je čas, aby ses postavil k věci jako muž.

Mladý:

Promiň, tatínku, že ti skáču do řeči, ale já bych chtěl mít svatbu.

Hrabě:

Skvělé! Vždyť právě o ní mluvím. Jsem rád, že jsi konečně dostal rozum.

Mladý:

Víš, já jsem se strašlivě zamiloval.

Hrabě:

Že to ale trvalo. No, nechme chmurných řečí. Pozdě, ale přece.

Mladý:

Připadám si, jako bych se vznášel. (vyskočí na Hraběte, který jej do konce dialogu nese)

Hrabě:

Já jsem jedině rád. Pojď, nechám ti ušít nový oblek.

Mladý:

Ano, musím být krásný.

(vchází Hrabě s Markýzou)

Markýza:

V altánu je tak krásně.

Hrabě:

To byla velice nepříjemná situace. Hlavně, že se ji podařilo zvládnout.

Markýza:

Teď bude konečně všechno formálně v pořádku.

Hrabě:

Nejdůležitější je zachovat dekórum.

Markýza:

Pojďme k obřadu.

(vejdou ostatní; v čele trojice Mladý, Mlynář a Mladá, za ně se zařadí Hrabě s Markýzou, za nimi po dvojicích ostatní; Lékař zůstane v zákulisí, ozývá se jen jeho hlas)

Lékař:

Markýzo mladší Matyldo. Berete zde přítomného mlynáře Matěje?

Mladá:

Ano.

Lékař:

Hrabě mladší Heinrichu. Berete zde přítomného mlynáře Matěje?

Mladý:

Ano.

Lékař:

Mlynáři Matěji. Berete zde přítomné markýzu mladší Matyldu a hraběte mladšího Heinricha?

Mlynář:

Jo.

Lékař:

(vejde) Přemluvili jste mě. Spojuji vás tímto klihem Nepovol v nerozlučný celek, protože co Nepovol jednou spojí, nikdo nikdy nerozdvojí. (současně jim potře ruce štětkou (malířskou!) a spojí je (ruce!))

Markýza:

Jsem tak šťastná. (rozpláče se)

Generál:

Na počest novomanželů, salvou, pal!

(výstřel v zákulisí)

Generál:

Salvou, pal!

(menší pomlka, pak výstřel)

Generál:

Salvou, pal!

Hlas ze zákulisí:

(šeptem) Došly šípy.

Lékař:

Už bychom mohli jít na hostinu. Hlady nevidím. (nasadí si černé brýle, vytáhne slepeckou hůl a odejde jako nevidomý do zákulisí; ostatní jej zvolna následují)

Markýza:

Jsem tak šťastná.

4. jednání ⇒ ⇐ 2. jednání

© 1986, 1997 Pavel Satrapa