Grafická verze vim

V operačních systémech s grafickým uživatelským rozhraním (dále jen GUI) je k dispozici i grafická verze editoru. Vypadá docela pohledně – posuďte sami:

Proč

Proč používat GUI verzi? Asi nejvýznamnější výhodou je plná podpora myši, kterou můžete přesouvat kurzor, vybírat text a provozovat případné další činnosti. Kromě toho přibývají některé příjemnosti v ovládání, jako jsou posuvníky, menu a podobně. Máte také podstatně širší výběr možností pro zvýrazňování syntaxe.

Stručně řečeno: grafická verze je výrazně přítulnější a dává vám větší možnosti.

Myš

Podpora myši je jednou z největších výhod grafické verze vim. Nejzákladnější použití jsou dvě: Klepnutím levého tlačítka přesunete kurzor na dotyčné místo (je-li v jiném okně, změní se aktivní okno). Tažením myši se stisknutým levým tlačítkem vyberete vizuální oblast.

Přehmatávání mezi klávesnicí a myší samozřejmě zpomaluje, takže použití myši nemusí bezpodmínečně v každém případě znamenat přínos. Ovšem pokud provádíte sadu stejných editačních operací např. ve sloupci čísel, můžete jednou rukou ovládat myš a přesouvat kurzor, zatímco druhou vždy v pravou chvíli stisknete tečku pro zopakování předchozí operace. Ubezpečuji vás, že je to rychlé jako blesk.

Chování myši lze ovlivňovat řadou voleb. Tou nejzákladnější je mouse, která říká, v jakých režimech má být podporována. Implicitní hodnotu je :set mouse=a, což zapne podporu myši ve všech režimech.

Dalšími volbami jsou mousefocus (zda má klepnutí aktivovat okno), mousemodel (řídí činnost pravého tlačítka), mousehide (zda při psaní skrýt kurzor myši) a selectmode (kdy zahájit vizuální a kdy výběrový režim).

Všechny tyto volby lze nastavit současně příkazem :behave, který komplexně určuje chování myši. Při :behave mswin bude připomínat MS Windows, zatímco při :behave xterm Unixovský xterm. Podrobnosti popisující činnost myši v GUI vám poskytne příkaz :help gui-mouse.

Ovládací prvky

Činnost posuvníků vám jistě nemusím sáhodlouze vykládat. Najdete je zpravidla na pravé straně (řídí volba guioptions), případně dole a chovají se zcela obvykle.

Na ovládání menu není nic neobvyklého. Ovšem výsledek vás někdy může zaskočit. Každá položka menu je totiž spojena s určitou sekvencí klasických příkazů vim. Když ji zvolíte, dotyčné příkazy se provedou. Já osobně jsem smíchy málem spadl ze židle, když jsem v grafické verzi vim 5.0 pro MS Windows zadal „File -> Read“ a místo klasického dialogu pro výběr souboru se na příkazovém řádku objevilo :e a přátelsky na mne pomrkával kurzor.

V současné době již editor není tak spartánský. V GUI verzi můžete před libovolný příkaz, který vyžaduje jako parametr jméno souboru, předřadit :browse . Otevře se tak standardní dialog pro výběr souboru a ten, který si vyberete, bude předán jako parametr příkazu.

Příklad:

Příkaz

:browse split

vás nechá vybrat soubor a následně otevře nové okno, do kterého jej načte.

Příjemnou vlastností menu je, že si jeho položky můžete sami definovat. Slouží k tomu příkaz :menu a implicitní sestavu menu určuje soubor menu.vim v hlavním adresáři vim. Podrobnosti najdete pomocí :help gui-menu.

Spuštění a inicializace

Nejčastěji se grafická verze editoru spouští tak, že použijete jméno programu gvim. Zbývající parametry a volby zůstávají stejné, takže například editaci souboru index.html v grafickém režimu zajistí příkaz

gvim index.html

Pokud vim spustíte normálně a terpve později si vzpomenete, že byste chtěli raději jeho grafickou podobu, můžete do ní přejít příkazem editoru :gui.

Ve většině systémů samozřejmě připadají v úvahu i další způsoby. Například si na pracovní plochu posadíte ikonu gvim a přetáhnete na ni soubor, který má být editován. Nebo si gvim zapracujete do menu nabízených programů.

Inicializace grafického prostředí probíhá po standardní inicializaci editoru. Chová se dosti podobně a postupuje v následujících krocích:.

Nejprve se načte definice hlavního menu. Standardně je obsažena v souboru $VIM/menu.vim. Konkrétní umístění vám prozradí příkaz :version. V Unixu pak následuje globální definice vlastností grafického režimu podle souboru $VIM/gvimrc.

Dalším krokem je hledání uživatelské konfigurace grafického režimu. Hledá se na těchto čtyřech místech:

v proměnné prostředí GVIMINIT,
v souboru $HOME/.gvimrc,
není-li v MS Windows nastavena proměnná prostředí HOME, zkusí $VIM\_gvimrc,
nenajde-li _gvimrc, zkusí .gvimrc a naopak.

První nalezený použije, ostatní ignoruje.

Je-li zapnuta volba exrc, podívá se ještě po souboru .gvimrc v aktuálním adresáři.