...příklad pro třetí část...
Síla Webu spočívá ve vzájemném propojování dokumentů. Schopnost vkládat do
stránek odkazy na stránky jiné odlišuje WWW od běžných systémů pro formátování
textu a činí z něj službu počítačové sítě.

Abychom však mohli zavést odkaz, musí existovat vhodný způsob identifikace
cílového objektu. Snahy o jeho vytvoření mají své kořeny již v počítačovém
dávnověku, do použitelné podoby však vyvřely až s nástupem WWW. Objevil se
Uniform Resource Locator (URL), pomocí kterého lze identifikovat skoro
všechny informace v současném Internetu. Skládá se ze dvou částí:
schéma:umístění
Schéma oznamuje, jakou metodou (kterým protokolem) je třeba k danému
cíli přistupovat. Z umístění pak klient pozná, kde jej má hledat. Jedním
z jednoduchých schémat je mailto, sloužící pro adresy elektronické pošty. Jako
umístění slouží v tomto případě právě adresa - například poštovní schránka
autora tohoto článku má URL mailto:Pavel.Satrapa@vslib.cz.
Většina služeb však zavádí strukturu i do umístění. Zpravidla je třeba určit
server, který má být kontaktován, a cestu k datům v jeho informačním prostoru.
Řada lokátorů proto vychází ze struktury:
schéma://server/cesta
Základem pro identifikaci serveru je samozřejmě jeho doménové jméno nebo
IP adresa. Za ní může následovat dvojtečka a číslo portu, na kterém sídlí
serverující program. Všechna schémata mají definován implicitní port. Použije
se, když URL v tomto směru mlčí. Některé servery mohou vyžadovat důkaz vaší
totožnosti - jméno a heslo. V URL je lze zadat před adresou počítače. Heslo je
od jména odděleno dvojtečkou, celá dvojice pak od adresy serveru znakem
"zavináč" (@). Například telnet://public:nikdo@kdesi.cz:3333/
je odkaz na informaci, dostupnou službou Telnet na počítači kdesi.cz (port
3333). při přihlašování je třeba zadat uživatelské jméno "public" a heslo
"nikdo".
Telnet je typickým příkladem služby, která mívá v URL prázdnou cestu.
Jakmile se někam přihlásíte, otevírá se terminálový dialog, ve kterém můžete
mačkat speciální klávesové kombinace, prohánět se pomocí kurzorových kláves v
menu a podobně. Formalizovat něco takového do podoby cesty v URL by bylo velmi
ošidné.
Zcela bezprostřední interpretací cesty se může pochlubit schéma ftp. V
něm cesta odpovídá umístění souboru či adresáře v systému souborů, nabízeném
FTP serverem. Například ftp://ftp.vslib.cz/pub/README je lokátor
souboru README, umístěného na anonymním (není zadáno uživatelské jméno
ani heslo) FTP serveru ftp.vslib.cz v adresáři pub.
Ve schématu gopher začíná cesta identifikací tak zvaného Gopher
typu - jednopísmenné označení, určené Gopher protokolem. Například nula ohlašuje
textový soubor, jednička menu a podobně. Za typem následuje Gopher selektor,
což bývá opět cesta v systému souborů, nabízených serverem. Selektor však znovu
začíná identifikací typu, takže se v URL daný znak zdvojuje. Například seznam
domácích Gopher serverů najdete na URL
gopher://gopher.cesnet.cz/11/.gopherinfo/cz-gophers.
Pro naše téma je nejzajímavější schéma http, které se používá pro
označování cílů, dostupných prostřednictvím WWW. Cesta zde také popisuje
umístění v nabízeném stromě informací. Většina serverů však používá různá
mapovací pravidla, zavádějící všelijaké přezdívky a zkratky. Proto cesta v
lokátoru nemusí přesně odpovídat cestě v systému souborů. Jako příklad můžeme
použít lokátor informační stránky města Liberce:
http://www.vslib.cz/liberec/.
Zadáváte-li ve schématech http či ftp jako cestu jméno
adresáře, nezapomeňte za ně připojit lomítko. Bez něj se můžete dočkat
nepěkných efektů. V lokátorech pro WWW stojí za pozornost dva speciální znaky.
Pokud se v URL vyskytne otazník (?), je část lokátoru za ním chápána
jako textový řetězec, vyjadřující dotaz uživatele. Jeho pomocí lze předat data
programům, které se spouští na straně serveru (CGI skriptům). Když URL obsahuje
křížek (#), interpretuje se zbytek lokátoru jako název návěští na
stránce. Jeho prostřednictvím se můžete odkázat přímo na určitou část
dokumentu.

Pro vložení odkazu do WWW stránky slouží značka <A> (Anchor -
kotva). Přináší dvě informace - kam vede a jak má na stránce vypadat. Cíl
odkazu určuje atribut HREF značky. O její vzhled se stará text (a
případné značky), uzavřený mezi <A> a párové
</A>. Dostane-li klient zdrojový text
Server <A HREF="http://www.vslib.cz/">TU v Liberci</A> používá
počítač Silicon Graphics.
zobrazí uvedenou větu. Slova "TU v Liberci" budou aktivní a pokud je uživatel
zvolí, klient se přesune na stránku s URL http://www.vslib.cz/ - asi
takto:
Server TU v Liberci používá
počítač Silicon Graphics.
Uvnitř <A>...</A> se může nacházet i velmi rozsáhlý a
složitý text. Tím se však podstatně sníží srozumitelnost stránky. Doporučujeme
volit pro odkazy texty krátké a srozumitelné. Znění odkazu by mělo stručně a
přesně vystihovat, co uživatel získá, když jej použije. Snažte se vyvarovat
omšelému "klepněte zde", které je jistým výrazem autorovy bezradnosti. Místo
Chcete-li dokumentaci, <A HREF="manual.html">klepněte
zde</A>.
je podstatně vhodnější třeba
Připravili jsme pro vás <A
HREF="manual.html">dokumentaci</A>.
Klienti obvykle odlišují aktivní text barevně a navíc jej podtrhnou. Pokud se v
těle odkazu objeví obrázek, bude orámován, což nemusí vždy vypadat hezky. Proto
byl do návrhu nové verze HTML přidán ke značce <IMG> (byla o ní
řeč v minulém díle) atribut BORDER. Jeho hodnota udává šířku dotyčného
rámečku v obrazovkových bodech. Speciálně BORDER=0 zabrání jeho
vytvoření.

V předchozí ukázce jsme zároveň předvedli fenomén, zvaný relativní lokátor.
Všimněte si, že URL v hodnotě atributu HREF nedodržuje strukturu, kterou jsme
si vytyčili. Použitá konstrukce je však zcela korektní.
Relativní lokátor se vyznačuje tím, že obsahuje pouze cestu. Chybí v něm jak
schéma, tak identifikace serveru. Aby klient věděl, kam se má obrátit, musí
relativní lokátor zkombinovat s jiným - absolutním. Říká se mu základní
URL. Jeho roli zpravidla hraje lokátor, pod kterým klient získal stránku.
Vraťme se k poslednímu příkladu. Pokud by odkaz na dokumentaci byl obsažen ve
stránce s URL http://www.kdesi.cz/docs/obsah.html, vedl by k lokátoru
http://www.kdesi.cz/docs/manual.html.
Existují dva druhy relativních lokátorů. První používá absolutní cestu. Pozná
se podle toho, že začíná lomítkem. Klient odtrhne celou cestu ze základního
lokátoru a místo ní vloží text relativního URL.
Druhý typ relativního lokátoru obsahuje cestu relativní, která nezačíná
lomítkem. Jeho zpracování je složitější. Klient nejprve odtrhne konec
základního URL až k poslednímu lomítku. Za zbylý text připojí relativní lokátor
a poté vypukne velké vyškrtávání. Z cesty ve vzniklém řetězci je třeba vypustit
všechny dvojice adresář/.. (představují vlastně vstup do adresáře,
bezprostředně následovaný vycouváním zpět).
Tabulka 1 uvádí několik příkladů, co vznikne aplikací různých relativních
lokátorů na základní http://www.kdesi.cz/docs/obsah.html.
Tabulka 1: Výsledky relativních lokátorů
Relativní URL |
Výsledné URL |
index.html |
http://www.kdesi.cz/docs/index.html |
../index.html |
http://www.kdesi.cz/index.html |
../x/index.html |
http://www.kdesi.cz/x/index.html |
../x/../index.html |
http://www.kdesi.cz/index.html |
../../index.html |
http://www.kdesi.cz/../index.html |
/index.html |
http://www.kdesi.cz/index.html |
|
Všimněte si předposledního řádku tabulky. K odstraňování řetězce ..
dochází pouze v cestě. Jeho prostřednictvím nelze změnit údaje o serveru. Proto
ve výsledném lokátoru jedna dvojice teček zůstala (což by pravděpodobně
nedopadlo dobře).
Odkazy s relativní cestou se používají, pokud je cílová stránka umístěna blízko
té stávající. Pokud se nachází ve stejném adresáři, stačí jako odkaz pouhé
jméno souboru. Takové lokátory jsou velmi časté. Je-li stránka umístěna na
tomtéž serveru, avšak v odlehlé části zdejšího stromu dokumentů, bude
pravděpodobně výhodnější relativní odkaz s absolutní cestou. Pokud je třeba
přesedlat na jiný server, musíte sáhnout po absolutním odkazu.

Značka <A> nemusí sloužit jen jako nástroj ke vložení odkazu na
jinou stránku. Její druhá funkce umožňuje vytvořit tak zvané návěští, které pak
může posloužit jako cíl pro jiné odkazy. Pomocí návěští můžete identifikovat
přímo určité místo ve stránce.
K zavedení návěští je třeba značku opatřit atributem NAME, jehož
hodnotou bude jméno návěští. Je přiřazeno textu, který je tělem příslušné
značky <A> - například
<A
NAME="instal"><STRONG>Instalace</STRONG></A>
V odkazu se návěští projeví závěrečnou konstrukcí #jméno_návěští v
atributu HREF. Pokud se definice návěští i odkaz na ně nacházejí ve stejném
dokumentu, je tento zápis dostačující - například
Doporučený HW najdete v popisu <A
HREF="#instal">instalace</A>.
Kromě toho však doušku #jméno_návěští můžete připojit za libovolný
lokátor. Jediným předpokladem je, aby v dokumentu, identifikovaném odkazem,
existovalo dané návěští.
Návěští nejsou určena ke strukturování textu. Měla by být používána jen k
vyznačení některých významných míst (například důležitá tabulka nebo věta).
Nezapomínejte, že klient musí načíst celý obsah stránky před návěštím, aby
věděl, jak má text formátovat. Odkazem doprostřed dlouhé stránky tedy z
hlediska objemu přenášených informací nic neušetříte. Naopak její přenos
opticky zpomalíte - než klient narazí na návěští, bude text stránky načítat,
avšak nebude z něj nic zobrazovat.
Poměrně častým použitím návěští je lokální obsah. Například stránka vypočítává
jednotlivé volby, použitelné při startu programu. Je vhodné uvést na začátku
jejich seznam, aby se uživatel mohl přesunout rovnou na tu, která ho zajímá.
Tento přístup je použit i v našem dnešním příkladu.

Existence odkazů nás staví před nelehké dilema - chápat stránky spíše jako
menu, v nichž jsou jasně a přehledně uspořádány odkazy na stránky další, a nebo
se striktně držet hypertextu a odkazy vkládat do plynoucího textu. Každý
přístup má něco do sebe a my si dovolíme doporučit, abyste využívali oba.
Pravděpodobně zjistíte, že vaše stránky lze rozdělit do dvou skupin.
Jedny plní především roli nabídkově odkazovací (např. domácí stránka serveru
nebo nabídka produktů). V nich se snažte dosáhnout maximální přehlednosti - aby
uživatel snadno pochopil, kam a kudy může pokračovat. Koncipujte je spíše do
podoby menu (s případnými ozdobami).
Druhou kategorii tvoří stránky informační (např. technický popis produktu). Zde
se spíše držte hypertextu a odkazy můžete využít například k vysvětlení
některých pojmů nebo ke zpřístupnění jiných produktů, o kterých se v textu
mluví.
|